Něco málo o psech
Pes domácí
|
|
||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
 |
||||||||||||||
| Vědecká klasifikace | ||||||||||||||
|
||||||||||||||
| Canis lupus f. familiaris Linné 1758 |
Pes domácí (Canis lupus f. familiaris) je největší domestikovaná šelma a nejstarší domestikované zvíře vůbec, provázející člověka minimálně 14 tisíc let[1]. Obecně se předpokládá, že se jedná o zdomácnělého a umělým výběrem změněného vlka obecného. Na celém světě je chováno asi 100 miliónů psů a množství toulavých a opuštěných psů je odhadován na 500 miliónů[2]
Úloha psa v lidské společnosti byla vždy rozmanitá, člověku je pomocníkem při lovu nebo při přehánění stád, zaujímá funkci strážce majetku, svého majitele a dalších domácích zvířat, používá se k přepravě nákladů, jako tažný nebo saňový pes, může být cvičen po použití v ozbrojených složkách či k asistenci hendikepovaným osobám. Zvláště v západní kultuře je nezastupitelná jeho funkce jako společníka člověka. Ve východní a jihovýchodní Asii a tradičně i v Evropě sloužil pes i jako potravinové zvíře, viz psí maso. Pes je také důležitým laboratorním zvířetem. V zemích třetího světa psi žijí v okolí domorodých vesnic psi obecně nazývaní páriové jen ve volném vztahu s lidmi. Pes dingo je domácím psem zdivočelým do té míry, že žije zcela nezávisle na člověku. Zdivočelí a toulaví psi jsou hygienickým problémem mnoha velkých měst a v přírodě je zdivočelý pes považovaný za škodnou, ohrožující divoká zvířata a dobytek. Takoví psi jsou rovněž rezervoárem vztekliny.
V České republice je chováno přibližně 1 milion psů[3]. Chov psů je na celostátní úrovni upravován zákonem na ochranu zvířat proti týrání, veterinárním a mysliveckým zákonem. Místní vyhlášky pak upravují konkrétní podmínky týkající se držení psů, jejich pohybu na veřejných prostranstvích a poplatků ze psů. Celostátní evidence psů neexistuje, evidován je pouze počet lovecky upotřebitelných psů podle mysliveckého zákona – 30 624 kusů k 31.12.2006[4] a dále plemenné knihy evidují počty zapsaných štěňat s průkazem původu.
Během dlouhého soužití psa a člověka bylo vyšlechtěno nespočet plemen rozdílné velikosti, proporcí, délky a struktury srsti i povahy. V současnosti Mezinárodní kynologická federace uznává 343 plemen, a mnoho dalších uznáno není. Kynologie a chov psů je v České republice jsou řízeny Českomoravskou kynologickou unií, která zastupuje Českou republiku v Mezinárodní kynologické federaci FCI, a minoritně též Českomoravskou kynologickou federací, která spadá pod United Kennel Clubs international (UCI).
Obsah[skrýt] |
[editovat] Původ psa
Nejbližší příbuzný domácího psa je vlk obecný – od psa se liší v nanejvýš 0,2% sekvence mtDNA. Od vlka se ale pes liší – psi mají kratší a širší čenich, celkově širší lebku, více dopředu postavené oči, méně robustní zuby a menší a plošší bubínkové výdutě (bullae tympanicae) na lebce. Některé pro psa charakteristické morfologické znaky včetně povrchové struktury mozku jsou vlastní též šakalům a kojotům a tato podobnost vedla k teoriím o původu psa z těchto šelem[5] nebo o polyfyletickém původu psa, totiž se jeho předkem jsou kříženci psovitých šelem. Genetické testy nicméně nepotvrzují spřízněnost psa s šakalem, v úvahu připadá jen přikřížení vlčka etiopského nebo dhoula, ale pro tuto teorii nejsou žádné přímé důkazy[6].
Analýza mtDNA ukázala že předkové psích plemen se od vlka oddělily asi před 135 000 lety[7], jiné výzkumy toto datují do doby před 76 – 121 000 lety[8]. Možná se tak stalo ve Východní Asii, kde výzkumy odhalily velkou různorodost genů místních psů, což by ukazovalo na centrum domestikace[9], nicméně jiné výzkumy toto nepotvrzují a nacházejí podobnou diversitu i u psů žijících v okolí Afrických vesnic i v Portoriku[10]. Studium genů původních amerických plemen nicméně nepotvrdilo teorii nezávislé domestikace vlka i v Novém světě, mexický naháč je příbuzný ostatním psům a ne severoamerickým vlkům[11].
Nejstarší nalezená kostra přisuzovaná psovi je stará 33 000 let a pochází z ruského pohoří Altaj[12], lebky psovitých šelem nalezené v Předmostí u Přerova s mamutí kostí v tlamě jsou z mladého paleolitu, asi 28 - 22 tisíc let staré[13], v Chauvetově jeskyni byly nalezeny stopy dítěte doprovázeného velkým psem/vlkem[14]. Protože ale tyto kostry postrádají některé znaky charakteristické pro moderního domácího psa, není jasné jedná-li se skutečně o psa, nebo ještě jen o ochočeného vlka.
S jistotou je existence domácího psa potvrzena v nálezech starých 12 000 - 14 000 let, a to ze Švýcarska, Německa (lokalita Bonn-Oberkassel), Turecka (Cayön) a Izraele. Nejstarší nalezená kostra psa z Číny, z provincie Henan, je staršího neolitu, v Severní Americe je nejstarší důkaz 9000 let starý[15] Přestože byly nalezeny kostry psů v odpadních jámách se znaky kuchyňského zpracování, jiní psi měli již vlastní hroby[16], což potvrzuje jejich status jako členů rodiny.
Z kosterních pozůstatků psů pocházejících z doby kamenné a bronzové nalezených v Evropě můžeme odvodit šest původních evropských typů, primitivních plemen, psů:
- Canis familiaris palustris, pes bažinný (rašelinný) byli psi menší až střední velikosti (kohoutková výška 40 - 45 cm), s menší kulatou hlavou, výrazným stopem a špičatým nosem. Kostry psů tohoto typu jsou nalézány v rašelinných polích neolitických sídlišť ve Švýcarsku a v oblasti táhnoucí se od Baltu po Itálii. Je považován za prapředka teriérů, pinčů, kníračů, špiců, či čivav.
- Canis familiaris intermedius, pes popelištní, byl středně velký pes se širokým čelem a kratší širokou čenichovou partií. Žil na území Švýcarska, Bavorska i České republiky. Je považován za předka honičů, barvářů, španělů, retrívrů, ohařů, setrů, jezevčíků, pudlů, pekinézů a maltézských psů.
- Canis familiaris inostranzewi byl poprvé popsán při vykopávkách v oblasti Ladožského jezera, oblast jeho výskytu zahrnuje i severní a střední Evropu. Byl mohutnější než pes bažinný. Od tohoto typu se odvozuje původ severských tažných psů, severských loveckých plemen psů, lajek, eskymáckých psů a samojedů, dále též buldoků, buldočků, boxerů, velkých horských molossoidních plemen a salašnických psů.
- Canis familiaris leineri je prapředek dnešních chrtů, štíhlý pes lovící pomocí zraku. Potomky tohoto psa jsou faraonský pes, afgánský chrt, barzoj, saluka, irský vlkodav, deerhound, greyhound a whippet.
- Canis familiaris matris optimae, pes bronzový, je nejmladším plemenem, které se v oblasti střední Evropy objevilo asi 4-5 tisíc let př. n. l.. Byl středně velký, měl nízkou lebku s plochým čelem a špičatým nosem. Je považován za předka všech ovčáckých psů, jako je německý ovčák, belgický ovčák, kolie, bobtail, briard, velškorgi.
Obrazy psů na egyptských i mezopotámských kresbách (3000-2000 př.n. l.), už i krátkonohá plemena nebo psy s převislýma ušima.
[editovat] Popis
1) Stop
2) tlama (morda)
3) krk, hrdlo
4) plece, lopatka
5) loket
6) hrudní končetina
7) záď
8)stehno
9) hlezno
10) pánevní končetiny
11)kohoutek
12)koleno
13)tlapy
14) ocas
Mezi jednotlivými psími plemeny existují obrovské rozdíly co do velikosti i tělesných proporcí. Primitivní plemena psů, zdivočelí psi jako je dingo a novoguinejský zpívající pes a páriové na celém světě jsou si nicméně navzájem velmi podobní a je možné, že takto vypadal původní "prapes" po oddělení se od vlka: jsou to psi střední velikosti, vážící 14 – 20 kg, tvarem těla připomínají malého vlka nebo lišku, mají vzpřímené uši klínovitého tvaru, špičatý čenich, oči mandlovitého tvaru a dlouhý stočený ocas. Jsou krátkosrstí a typické zbarvení je světle hnědé nebo červenohnědé, někdy též s bílými znaky. Stavbou těla i lebky jsou tito původní psi podobní vlku indickému (C. lupus pallipes), vlku himalájskému (C. lupus chanco) a již vyhynulému malému druhu vlka Canis variabilis, který žil na území dnešní Číny před 200 000 - 500 000 lety. Tito přicházejí do úvahy jako přímí předkové psa.
Při popisu exteriéru psa je prvotní informací výška psa v kohoutku: pod 35 cm hovoříme o malých psech, mezi 35 až 50 cm se jedná o psy střední, psi s kohoutkovou výškou mezi 50 - 80 cm jsou velcí a nad 80 cm jsou pak obří plemena. Dalším exteriérovým znakem je formát psa, tzn. poměr mezi délkou těla a kohoutkovou výškou, ten může být buď čtvercový nebo obdélníkový.
Psi jsou prstochodci, se stavbou těla obecně přizpůsobenou vytrvalému běhu. V porovnání s vlkem mají však těžší kostru a jsou těžkopádnější a pomalejší. Krátké končetiny jezevčíků či baseta jsou způsobeny achondroplazií, poruchou osifikace, která u lidí způsobuje trpasličí vzrůst.
Pohybovou soustavu psa tvoří kostra a svaly. Kostra psa je tvořena 27l-282 kostmi, které jsou navzájem spojeny švy a klouby. Osou kostry je páteř, která je složena ze 7 krčních, 13 hrudních, 7 bederních, 3 křížových a 20-23 ocasních obratlů. Pes má 13 párů žeber.
-
Pes dingo jako příklad původní stavby těla psa
-
Kostra psa
-
Srovnání kostry německé dogy a čivavy
[editovat] Hlava psa
Pes má oproti stejně velkému vlku až o 30 % menší hmotnost mozku. Na lebku se upínají silné žvýkací svaly, čelisti jsou mohutné a nesou zuby přizpůsobené k chycení kořisti a oddělování masa od kostí. Dospělý pes má 42 zubů, štěně 28 mléčných zubů. U většiny psů dochází k výměně zubů mezi 4. - 5. měsícem věku a kolem 7. měsíce je již zcela ukončena. Většina plemen psů má skus nůžkový, vlci mají většinou klešťový skus.
Zubní vzorec dospělého psa je 3142/3143, v každé čelisti má 6 malých řezáku, dva špičáky, osm třenových zubů a v horní čelisti čtyři a v dolní šest stoliček. Řezáky svým postavením v čelisti tvoří podporu linie mezi špičáky a krajáky, tzn. I3, se společně se špičáky podílejí na stavbě tzv. zámku, který umožňuje pevné uchopení kořisti. P4 v horní čelisti a M1 v čelisti spodní vytvářejí trhákový komplex, pomocí kterého dokáže pes odtrhnout kusy masa a drtit kosti. P1 v horní čelisti a M3 ve spodní čelisti neplní žádnou funkci a mohou i chybět, nicméně standardy plemen většinou jejich nepřítomnost považují za chybu. Chybění třenových zubů a stoliček je geneticky svázané s genem pro bezsrstost a je běžné u naháčů.
-
Chrup psa
-
Pohled to tlamy psa
Ve tvaru hlavy existují velké meziplemenné rozdíly, obecně se dají psi rozdělit do tří skupin:
- brachycefalická plemena, nebo-li krátkolebá, jsou psi se zkrácenou čenichovou partií a dopředu směřujícíma očima. Častý je podkus, kdy je horní čelist kratší než čelist spodní. Zkrácení čelistí s sebou přináší také zdravotní problémy způsobené zúžením nozder či relativně dlouhým měkkým patrem, viz. brachycefalický syndrom. Příkladem krátkolebého plemene je anglický buldok, mops či boxer. FCI již neuzná nově vyšlechtěná plemena s krátkým nosem, aby se zamezilo týrání chovem.
- mezocefalická plemena mají normální tvar lebky s víceméně "vlčím" poměrem délky lebeční a obličejové části. Patří sem většina plemen psů.
- dolichocefalická plemena psů mají obličejovou část lebky prodlouženou, příkladem jsou chrti a kolie. Existuje u nich jistá predispozice ke špatné pozici špičáků a vadám skusu.
-
Mops - brachycefalické plemeno
-
labradorský retrívr - mezocefalické plemeno
-
dlouhosrstá kolie - dolichocefalické plemeno
Hřbet nosu bývá většinou rovný, dále je častý římský nos, vyžadovaný brazilské fily nebo německého ohaře u bulteriéra je typický výrazný klabonos, lehce konkávní hřbet nosu je standardní u argentinské dogy, u jiných plemen je pronesený nos těžkou vadou.
-
Malorská doga - rovný hřbet nosu
-
Brazilská fila - římský nos
-
Bulteriér s výrazným klabonosem
-
Argentinská doga s lehce konkávním hřbetem nosu
Nosní houba by měla být dobře pigmentovaná a nozdry dostatečně široké. Nosní houba je obvykle chladná a vlhká, zvlhčována sekretem, ve kterém se rozpouštějí pach nesoucí molekuly a umožňují tak jejich zachycení a zpracování. Uvnitř psího nosu jsou stočené nosní skořepy pokryté čichovou sliznicí, jejíž plocha se průměrně pohybuje od 70 do 200 cm2. Větší plocha čichové sliznice je u psů s delší čenichovou partií, u krátkolebých plemen je menšího rozsahu. Sliznice je silná v průměru 0,10 - 0,12 mm a obsahuje asi 220 miliónů čichových buněk, zatímco člověk má pouhých 5 miliónů čichových receptorů[17]. Čichové laloky psa, tedy část mozku, kde jsou zpracovávány čichové vjemy, váží asi 60 g[18], zatímco u člověka je to 4x méně - a mozek člověka je celkově 10x větší než psí mozek.
Čich je nejvyvinutější a nejvýznamnější smysl psa. Odhaduje se, že je asi 100 000 krát citlivější než čich lidí.
Psí oči jsou podobné očím lidským, ale v mnoha ohledech se od nich liší. Jsou plošší než lidské oči a jejich čočka nemůže zaostřovat stejně dobře jako u lidí, proto pravděpodobně netvoří tak ostrý obraz. Psi jsou dalekozrací, na krátkou vzdálenost nevidí ostře a k prozkoumání blízkých předmětů používají hlavně čich a hmat. Na druhou stranu mají psi, stejně jako ostatní šelmy, v oku za sítnicí tapetum lucidum, odrazivou vrstvu, která umožňuje dobré vidění i za šera, psí oči jsou také citlivější na pohyb. Psí sítnice obsahuje více světločivných buněk tyčinek, které umožňují vnímání kontrastu. Psi mají větší zorničku a oči položené v porovnání v člověkem více do stran, což jim umožňuje lepší periferní vidění.
Psi jsou barvoslepí, ale to neznamená, že nemohou vidět řádné barvy. Nerozlišují oranžovou, žlutou a zelenou barvu a pravděpodobně je vnímají jako odstíny žluté, červenou pak vidí jako hnědošedou nebo černou. Vnímají modrou barvu, ale nerozliší ji od fialové. U lidí se podobná vada vidění označuje jako deuteranopie[19].
Zatímco vlk má většinou jantarově žluté oči, psi mívají i oči hnědé, modré nebo nestejně zbarvené. Ve vnitřním koutku oka je u psů třetí oční víčko, spojivkou pokrytá chrupavčitá ploténka, která chrání oko před případnými cizími tělesy, jako je prach nebo písek. U zdravého oka je nenápadné.
Rozsah slyšení zdravého psa, tedy frekvenční rozsah který pes vnímá jako zvuk, je větší než u lidí, psi vnímají zvuk o kmitočtech 40 Hz až 60 000 Hz. Sluchové schopnosti psů dále zlepšuje jejich ušní boltec, který je pohyblivý a pomáhá směrovat zvukové vlny do zvukovodu.
Tvar ušního boltce je důležitým plemenným znakem. Původní jsou uši vzpřímené, prošlechtěná plemena mají uši s měkkou chrupavkou, které visí podle lící dolů. Převislé uši jsou pravděpodobně důsledek neotenie, která se u psů objevila v průběhu domestikace a selekce na přítulnost a cvičitelnost. Klopené uši jsou uši vzpřímené, jejichž přibližně horní polovina je přehnutá dopředu a částečně nebo úplně zakrývá ústí zkukovodu. Poloklopené uši jsou vzpřímenější a lehčí než klopené, dopředu je ohnutá jen špička ucha a ústí zvukovodu je volné. Ucho tvaru růžového lístku je malé vysoko nasazené klopené ucho, složené nazad a odkrývající vnitřek boltce i vstupu do zvukovodu.
-
vzpřímené ucho německého ovčáka
-
vzpřímené, tzv. netopýří ucho australského honáckého psa
-
klopené ucho border teriéra
-
poloklopené ucho sheltie
-
růžičkovité ucho barzoje
-
trojúhelníkové převislé ucho pyrenejského mastina
-
stočené převislé ucho baseta
-
lalokovité ucho anglického kokršpaněla
Kupírování uší je chirurgická úprava vzhledu psa, při které dochází v podobném tvaru ke ztrátě ušního boltce, a tím ke změně vzhledu zvířete. V České republice je kupírování uší zakázáno od roku 1992 a od 1.3. 2004 ČMKU zakazuje vstup kupírovaným jedincům na kynologické akce.
[editovat] Tělo psa
Hlava plynule přechází v krk. Spojnici mezi krkem a hřbetem tvoří kohoutek, ten je tvořen lopatkovým okrajem převyšujícím trnové výběžky prvních 3-4 hrudních obratlů. Lopatka psa je dlouhá a šikmá a s ramenní kostí by měla svírat úhel cca 90° a se zemí asi 45°. Společně s ramenní a prsní kostí tvoří podklad předhrudí. Při správném zaúhlení a dostatečně dlouhé pažní kosti jsou hrudní končetiny umístěny na nejnižším bodě hrudníku a kolmice spuštěná od kohoutku k zemi prochází loktem. Zakřivení ramenní kosti kopíruje klenutí žeber, hrudní končetiny jsou umístěné rovně pod tělem.
A/drápy
B/prstní polštářky
C/metakarpální polštářek
D/první prst
E/karpální polštářek
Nadprstí by mělo být silné, pružné a šikmé, úhel mezi předloktím a nadprstím by se měl pohybovat mezi 25 - 30°. Při slabém nadprstí dochází k vytáčení tlapek, příliš strmé nadprstí nedostatečně tlumí nárazy při pohybu a vede ke zvýšené zátěži kloubů. Na hrudních končetinách má pes pět prstů, na pánevních čtyři, zakončené rohovými drápy, které slouží při běhu jako tretry. Občas má pes i na pánevních končetinách vyvinuté první prsty, tzv. paspárky, nebo-li vlčí drápy, označené tak, přestože vlci je nemají. U francouzských ovčáckých plemen jsou dvojité paspárky plemenným znakem. Chodidlové polštářky psí tlapky jsou jediným místem na těle psa, kde má pravé, ekrinní potní žlázy. Ústí mezi bradavkami prstních, metakarpálních a metatarsálních polštářků a jejich sekret je zvlhčuje, čímž je udržuje stále pružné a bez prasklin, které by se jinak při pohybu tvořily. Tvar tlapky odpovídá využití psa. Kočičí tlapka, která je kratší, umožňuje psovi větší vytrvalost, zaječí tlapka je delší, zvyšuje rychlost psa a usnadňuje kličkování.
Hrudník bývá dlouhý a dostatečně hluboký, sahající k loktům - je-li mělký, neposkytuje tolik prostoru pro plíce, psi s hlubším hrudníkem působí těžkopádně. Břicho je obvykle lehce vtažené. Výrazně vtažené břicho se požaduje například u chrtů, naopak u novofundlandského psa či výmarského ohaře má být břicho rovné. Hřbet by měl být rovný a pevný, pronesený nebo kapří hřbet bývá považován za vadu. Žádoucí jsou spíš kratší bedra, která dobře přenáší sílu pohybu ze zadních nohou.
Při správném zaúhlení pánevních končetin by linie vedená od sedacího hrbolu ke koleni měla svírat úhel 90 stupňů s linií vedoucí od kolennímu k hlezenímu kloubu. Stehno je v úhlu 60°se zemí, hlezenní kloub je v ideálním případě výrazný, hlezno je postavené kolmo k zemi. Chodidlo je pod kyčelním kloubem a při pohledu zezadu jsou pánevní končetiny rovné.
Pří strmém úhlení končetin dochází ke zkracování kroku psa. Nesprávné zaúhlení pánevních končetin brání psovi efektivnímu přenosu hrací síly, kdy pohyb vychází právě z pánevních končetin, strmé úhlení lopatky při správném zaúhlení pánevních končetin zase vede k přílišnému zvedání předních nohou do výšky během pohybu, pes tak kompenzuje fakt, že krok na pánevních končetinách je delší než na hrudních a uměle si prodlužuje dobu pohybu hrudních končetin.
-
Postoje psa - hrudní i pánevní končetiny, správný postoj a vady
-
Tlapky psa - 1) kočičí 2) lžícovitá 3) zaječí 4) otevřená
[editovat] Srst a zbarvení srsti
Obecně můžeme rozdělit psí srst do několika druhů:
- Dlouhá srst s podsadou je tvořena hustou kratší podsadou a pevnými pesíky, které přes ní přesahují.
- Hladká srst je tvořena krátkými a přiléhajícími chlupy
- Hedvábná srst má dlouhé jemné pesíky a může být bez podsady, nebo s hustou jemnou podsadou. Náročná na péči, jinak plstnatí.
- Kudrnatá nelínající srst má kudrnaté jemné pesíky bez podsady. Upravuje se stříháním.
- Hrubá srst je tvořena hrubými silnými pesíky a velmi hustou podsadou. Upravuje se trimováním.
- Zvláštní druh srsti se nechává plstnatět a formuje se postupně do provazců nebo ploten.
-
Dlouhá srst s podsadou hovawarta
-
hladkosrstý jezevčík
-
hedvábná srst jorkšírského teriéra
-
kudrnatá srst pudla
-
hrubá srst erdelteriéra
-
Komondor - zvláštní druh srsti
-
Peruánský naháč - bezsrstý pes
Všichni psi línají, obvykle 2x ročně. U kudrnaté a hrubé srsti se ale odumřelé chlupy zachycují v ostatních chlupech a samy nevypadávají.
Základem zbarvení srsti je pigment melanin, přesněji jeho formy, černý eumelanin a hnědý feomelanin. Výsledné zbarvení srsti je fenotypový projev účinku genů, které řídí druh produkovaného pigmentu, tvar pigmentových granulí, množství granulí v chlupu s jejich rozvrstvení. U psů je řízeno asi 12 geny z celkem 12 lokusů[20]. Výsledná barva srsti je výsledkem vzájemného působení těchto genů, přičemž stejný fenotypový projev nemusí znamenat, že psi jsou stejného nebo alespoň podobného genotypu. Například černě zbarvený pes je většinou černý působením tzv. dominantní černé na lokusu K, jedná se o dominantní alelu, která potlačuje vznik feomelaninu. Pes s genotypem Kk a KK bude černý. Ovšem stejnou barvu srsti může mít i jedinec kk, bude-li zároveň recesivním homozygotem v aguti-sérii, tzn. aa kk. Podobně funguje i žluté zbarvení - může být dáno působením genu v aguti-sérii nebo v sérii Extension, nebo zbarvení bílé. Pro podrobnější informace viz článek Genetika zbarvení psů.
[editovat] Základy fyziologie psa
Počet dechů u malého psa se pohybuje v rozmezí 15 až 30 za minutu, u velkého psa pak mezi 10 - 20 za minutu. Krev psa tvoří asi 10% jeho tělesné hmotnosti, psí srdce pak skoro 0,8% tělesné hmotnosti, což je více v porovnání s ostatními savci[21]. Tepová frekvence u malých plemen se pohybuje mezi 90 - 120 pulsy za minutu, u velkých plemen 60 - 90 pulsů za minutu, u štěňat je normální tepová frekvence i 200 pulsů za minutu.
Pes je teplokrevný živočich a má stálou tělesnou teplotu mezi 37,5 - 39 °C. U štěňat může být fyziologická teplota až do 39,5 °C. Obecně nejvyšší teplota je naměřena večer, nejnižší ráno, mírně zvýšená teplota může být důsledek stresu, strachu nebo fyzické námahy zvířete. Tělesná teplota se zjišťuje pomocí teploměru zasunutého do konečníku psa, hodnocení povrchové teploty či vlhkosti nosní houby není směrodatné.
[editovat] Chování psa
Chování dospělého psa je zčásti dáno jeho geneticky danými vlastnostmi, jako je typ nervové soustavy, temperament a instinkty, které jsou dále modifikovány během socializace a učením. Pes je mentálně zhruba na úrovni dvou až dvouapůlletého dítěte[22], do určité míry je schopen řídit se racionálním plánem nezávislým na vrozených vzorcích chování a vykazují znaky elementární rozumové činnosti[23].
Chování je také to, čím se domácí pes nejvíce odlišuje od vlka, a to v důsledku domestikace a s ní spojenou dlouhodobou selekci na určitý typ chování. Pes v tomto směru vykazuje silné znaky neotenie, což se stav, kdy vzorce chování mláďat, v tomto případě vlčat, přetrvávají až do dospělosti. Psi, na rozdíl od dospívajících vlků, nemají tendenci opouštět svou smečku, ani přebírat vedení smečky stávající, jsou mnohem méně dominantní, a jejich lovecké pudy jsou do jisté míry potlačeny a modifikovány.
[editovat] Vrozené chování
[editovat] Temperament
Každý pes má vrozený určitý typ vyšší nervové činnosti, temperament, který se dá charakterizovat jako souhrnný projev podmíněných i nepodmíněných reflexů a určuje míru vzrušivosti, způsob reakce na podněty a délku trvání této reakce. Ve svém důsledku ovlivňuje rychlost a ochotu k učení psa, přizpůsobivost k podmínkám prostředí i emoce psa.
Čtyři základní typy vyšší nervové činnosti se ve své základní čisté podobě příliš často nevyskytují, rozlišují se řady mezitypů. Obecně je ale možné tvrdit, že pes sangvinik je ideálním psem, který je dobře pohyblivý, rychle reaguje na podněty, ale jeho projevy jsou vyrovnané, není zbrklý. Nenechá se vyprovokovat k extrémním agresivním nebo naopak obranným reakcím, pracuje radostně a ochotně. Je přizpůsobivý, nebojácný, lehce se vychovává a cvičí. Vyrovnaný a pomalý typ, flegmatik, je pomalejší a těžkopádnější, jeho výcvik trvá déle, reflexy se vytvářejí pomaleji, stejně tak je pomalejší střídání vzruchu a útlumu. Obecně se jedná o přátelské a nekonfliktní psy. Pes flegmatik je ideální společník do rodin.
Nevyrovnaný, silný, dráždivý pes, cholerik, u kterého převažují reflexy vzruchu nad reflexy útlumu, naopak jako společník není příliš vhodný. Vyniká hbitostí a neúnavností a typická je pro něj aktivní obranná reakce, má sklony a agresivitě a dominantnímu chování. V rukách zkušeného psovoda může být dobrým pracovním psem, vynikající v dynamických sportech, jako je obrana nebo agility, při špatném vedení se z takového jedince snadno stane nezvládnutelný pes.
Pes melancholik se slabým typem nervové činností je plachý až bázlivý, nesnáší a nedokáže se přizpůsobit silným podnětům a v běžných situacích má naopak nedostatečný útlum a může reagovat až hystericky. Jsou labilní, lekaví, převládá pasivní obranná reakce. Často to bývají uštěkaní, nebo naopak tiší a plaší psi vykazující známky nejistoty. Má sklony k žárlivé závislosti na majiteli. Při důkladně socializaci během štěněčího věku může být melancholik dobrým společníkem v tiché rodině nebo u osaměle žijícího člověka, k práci se ale nehodí.
[editovat] Etogram psa
Etogram je souhrnný popis inventáře vrozeného chování zvířete. Představuje souhrn funkčních okruhů chování, které má pes vrozené, instinktivní.
[editovat] Lovecké chování
Lovecké chování je funkční okruh chování psa, který byl nejvíc změněn v průběhu domestikace. Samotný základ loveckého chování je dědičný, učením se jen upevňuje nebo do určité míry tlumí. Dědičné vlohy k určité formě loveckého chování jsou předmětem dlouhodobé selekce psa k vykonávání určité práce. U vlků na lovu probíhá celý řetězec navzájem na sebe navazujícího chování: při lovu malé kořisti je sekvence tvořena fixováním nalezené kořisti očima, plížením se směrem ke kořisti, rychlým výpadem a smrtícím zákusem, často ještě se zatřepáním. Loví-li vlci velkou kořist, pořadí je následující: stopování kořisti - štvaní - stržení kořisti - usmrcení. Celý program se u domácích psů vyskytuje poměrně vzácně, běžně například u basenjiho, u severských psů a některých teriérů. Není náhoda, že se jedná o psy s poměrně vlčí fyziognomií, často se vzpřímenými ušními boltci, kteří bývají dominantní a hůře cvičitelní. Znaky neotenie jsou u nich totiž vyjádřené méně než u jiných plemen. Podobně je tomu u chrtů, u kterých je lovecké chování rovněž upevněno, chrti ochotně vyhledávají kořist a štvou ji, ale řetězec chování je nedokončen, u chrtů chybí chování vedoucí ke stržení kořisti a jejímu zabití.
Ohaři mají rovněž velký lovecký pud, ale tento už je výrazněji modifikován. Pes vyhledá kořist, ale namísto jejího štvaní jí tzv. vystaví - strne v charakteristické pozici směrem ke zvěři a tak vůdce upozorní na její přítomnost. Upozornění na výskyt kořisti je úkol mladých vlků - u ohařů bylo toto chování dlouhodobým umělým výběrem posíleno a doba vystavování prodloužena. U ohařů, setrů a pointrů se selekce na juvenilní chování během lovu s člověkem projevuje středně vyjádřenou neotenií, jsou to psi s dospělými proporcemi, ovšem uši bývají klopené.
Instinktivní program lovu malé kořisti je základem přinášení. Ochota aportovat je vrozená vlastnost psa, během výcviku se instinkt jen dále modifikuje. Rozenými přinašeči jsou retrívři, naopak plemena, kde jsou lovecké pudy nežádoucí, se učí aportovat hůře až těžko. Program lovu velké kořisti je zase využíván při nácviku obrany, kde se využívá instinkt stržení kořisti jako pevný zákus do rukávu[24].
Ovčáci mají vrozené vlohy k pasení - to je rovněž silně pozměněné lovecké chování, při kterém pes využívá svou schopnost fixovat dobytek očima ("eye"), pomalé plížení a rychlé výpady ke shánění stáda dohromady a přehánění určitým směrem. Ovčácká plemena mají obvykle vzpřímené uši, při manipulaci se stádem jim to totiž dává výhodu - silueta šelmy se vzpřímenýma ušima jim pomáhá lépe stádo ovládat, dobytek má větší respekt[25].
Psí plemena vyšlechtěná ke střežení, jako jsou pastevečtí psi nebo špicové, mají lovecké pudy výrazně potlačeny[26]. Neotenické znaky jsou nich vyjádřeny silně a vzhledem jsou podobní vlčatům - většinou mají klopené uši, kratší čenichovou partii, v poměru k tělu větší a kulatou hlavu. Vetřelce označují štěkáním, čímž přivolávají nadřazené členy smečky - člověka.
U malých společenských psů také v mnoha případech došlo k potlačení loveckého chování, ovšem z jiného důvodu - společníci člověka šlechtěni pro svou "roztomilost" začali vykazovat výraznější znaky neotenie, jako je stočený ocas, krátký nos a velké, dopředu směřující uši, a potlačení loveckých pudů bylo jen důsledkem této selekce na vzhled.
[editovat] Obranné chování
Jedním ze základních skutečností vycházejících z obranného chování je tzv. útěková vzdálenost - individuálně odlišná vzdálenost od pociťované hrozby, kterou se pes bude snažit zachovat. Čím větší je vyvolaný strach psa, tím je útěková vzdálenost delší. Pes se bude snažit o udržení vzdálenosti i za cenu útěku, ale dojde-li k přiblížení podnětu na kritickou hranici, u psa se rozvine obranná reakce.
V zásadě rozlišuje dva typy obranné reakce. Aktivní obranná reakce je charakteristická aktivním snažením psa vyhnout se hrozbě - může se jednat o uskočení, či o útěk, ovšem nemá-li pes možnost útěku, může vyústit v obranný útok. Při pasivní obranné reakci je pes doslova paralyzován strachem. Uhýbá pohledem, přitiskne se k zemi či se schovává za psovoda, výrazná je strachová mimika obličeje, v extrémním případě se může pes pomočit. Při vystupňování situace se může objevit pseudoagresivní chování, kdy pes kouše ze strachu. Pasivní obranná reakce je projevem slabé nervové soustavy, viz nahoře, pes melancholik.
[editovat] Teritoriální chování
Pro psa je zcela přirozená a instinktivní potřeba hájit si vlastní teritorium, tedy území, které pes považuje za své. Projevem teritoriálního chování je teritoriální agrese - pes aktivně brání své teritorium před cizími jedinci vlastního druhu a před cizími lidmi - a označování teritoria močí, trusem a hrabáním.
Teritoriálního chování psa využívá člověk od nepaměti - určitá plemena psů jsou vyšlechtěna pro ochranu a obranu lidí i majetku a teritoriální agrese je u nich zvlášť rozvinutá, tito psi hlídají instinktivně a bez výcviku. Příkladem jsou pastevečtí psi, rotvajler, hovawart.
V teritoriálním chování existují jisté rozdíly mezi pohlavími, dospělí samci označují své teritorium močí, dospělé samice obvykle značkují jen při hárání jako projev sexuálního chování.
[editovat] Potravní chování
Pes přijímá potravu hltavě, po velkých kusech, má žaludek s velkou schopností se roztáhnout a velice snadno zvrací. Vlci v žaludku přenášení potravu na místo, kde ji mohou v klidu zkonzumovat, zahrabat nebo jí přinášejí vlčatům. U psů část tohoto chování zůstala zachována jako atavismus - zahrabávání potravy na dobu nouze, zvracení potravy štěňatům, stejně tak požírání zdechlin, u domácích psů obvykle nežádoucí chování, je běžným potravním chováním vlka, který zkonzumuje všechno, co najde.
[editovat] Hravé chování
Psi si, na rozdíl od vlků, hrají rádi až do vysokého věku - opět se jedná o projev neotenie. Solitární hra není pro psa, jakožto sociálně žijící zvíře, příliš typická - vyskytuje se spíš u štěňat, u dospělých psů je příznakem osamělosti a nudy. Při této hře si pes hraje s předmětem představujícím kořist, nebo s částí vlastního těla. Hrabání v zemi nebo hra s kameny je rovněž příkladem solitární hry. Při dlouhodobém chybění sociálního partnera ke hře a nedostatku vybití se může ze solitární hry vyvinout stereotypní chování projevující se olizováním pacek, honěním vlastního ocasu nebo ničením předmětů.
Sociální hra, kdy si pes hraje s člověkem nebo s jiným psem, je pro psa přirozenější. První náznaky sociálních her se objevují už u jeden měsíc starých štěňat, nejintenzivněji si hrají 6 - 8 týdnů stará štěňata. Sociální hra psů má svá pravidla - začíná výzvou ke hře, která typicky sestává z hravé poklony, kdy pes se pes položí na zem přední částí těla, přičemž zadek zůstává ve vzduchu. K výzvám ke hře patří i hopsavé úskoky směrem k partnerovi, zvedání packy, přehnané pohyby. Výzvy ke hře se opakují i v průběhu samotné hry, čímž psi potvrzují, že se stále jedná o hru.
Základními typy sociálních her jsou hravé kousání, kdy psi naznačují boj, zákus do krku či plecí, vycenění zubů či vrčení, dále hravé zápolení, kde je cílem srazit partnera k zemi, hravé honičky. Zvláštním druhem her jsou sexuální hry, kdy na sebe psi naskakují a předvádějí kopulační pohyby. Psi znají rovněž hlasové komunikační hry, kdy se štěkáním ve vysoké tónině navzájem provokují k další hře.
-
hrající si pudlové
-
Soliterní hra s předmětem
-
hrající si psi - honička
-
hravé zápolení
[editovat] Sociální chování
Pes je sociální tvor, dobře vybavený k životu ve společnosti - smečce. S jedinci svého druhu a s člověkem psi komunikují pomocí širokých výrazových prostředků, řečí těla vyjádřenou polohami těla, ocasu, hlavy, uší či pysků, pohledem a ritualizovanými gesty, zvukovými a pachovými signály. Sdělení není dáno jen jednou částí těla - například vrtění ocasu obecně znamená jen vzrušení, má-li pes přátelské úmysly je dále vyjádřeno tím, držením ocasu - nízko nebo vysoko, polohou uší, pysků.
Psi jsou přirozeně naladěni ke komunikaci s člověkem - při řešení problémů se obrací k člověku a už štěňata jsou schopna rozumět lidským gestům, jako je naznačování očima a ukazování prstem[27][28]. Dalším přizpůsobením se životu s člověkem je štěkot - dospělí vlci neštěkají, štěkání není vlastní ani primitivním psům, ale prošlechtění psi používají štěkání zcela přirozeně, a to téměř výhradně ke sdělování informací lidem.
Pro psa je přirozené respektovat člověka jako vůdce - jen velmi málo psů je přirozeně dominantních natolik, aby sami usilovali o vedoucí postavení. V případě nedůsledného, nedostatečného vedení, při rozmazlení psa a jeho polidšťování ale pes může cítit absenci vůdce a následně se sám postaví do jeho role.
[editovat] Získané chování
Získané chování psa se vyvíjí až během jeho života na základě učení. Průměrný pes se dokáže naučit 165 slov[29] a nadprůměrně inteligentní psi až 250 slov, psi dokážou počítat do čtyř nebo pěti a registrují chybný výsledek při jednoduchých počtářských úlohách, jako je 1+1=1 or 1+1=3.
[editovat] Socializace
Pro psa je velmi důležité vtištění, které probíhá od 3. do 7. týdne věku štěněte, jinak také raná socializace. Během této doby se štěně seznamuje se všemi věcmi, které v dalším životě bude vnímat jako běžnou součást prostředí, štěně, které není v této fázi v těsném kontaktu s člověkem nikdy nebude přítulné, naopak štěně, které si člověka vtiskne jako příslušníka vlastního druhu, má předpoklady stát se dobrým společníkem člověka, nezanedbaná socializace může příznivě ovlivnit i některé negativní vrozené vlastnosti psa, jako je slabý nervový typ. Období rané socializace plynule přechází do socializačního období, které trvá asi do 12. týdne věku. Během této doby dochází k osvojování sociálních návyků a upevňování sociálního chování, štěně během hry poznává schopností svého těla i vlastnosti okolních předmětů a pokračuje rovněž návyk na zvuky a situace, které pak v dospělosti nebudou u psa vyvolávat strach. Špatná zkušenost v tomto období naopak může vést ke strachu trvalému.
[editovat] Podmiňování
Učení podmiňováním je u psů hlavním procesem, kterým dochází k vytvoření získaného chování. Klasické podmiňování je se psy přímo spjato, a to díky výzkumům ruského fyziologa a nositele Nobelovy ceny, I.P.Pavlova. Původně zcela neutrální podnět, v tomto případě zazvonění zvonku nebo rozsvícení žárovky, se ve spojení s podáváním potravy mění ve spouštěč chování - stává se z něj podnět podmíněný. Psi po vystavení podmíněnému podnětu sliní, i když potravu nedostanou.
Pes získává během života určité zkušenosti, které, pokud se opakují nebo jsou-li silně vnímány, tvoří základ pro vytváření těchto podmíněných reflexů. Na cíleném vytváření podmíněných reflexů je založena klasická teorie výcviku psa. Například učení povelu sedni probíhá tak, že pes se po vydání povelu uvede do požadované podoby (zatlačením na záď, trhnutí vodítkem vzhůru apod.) a po zaujetí správné pozice je odměněn pamlskem. Opakováním se u něj vytvoří podmíněný reflex, kdy si pes po uslyšení povelu "sedni!" sedá automaticky.
K udržení reflexního oblouku je důležité načasování povelu a odměn - odměna musí přijít zhruba do 2 s od splnění povelu, aby došlo k žádoucímu upevnění reflexu. Stejně tak trest je nesmyslný, přijde-li příliš pozdě.
Vyšším stupněm učení je operantní podmiňování, neboli učení se metodou pokus - omyl. Pes má přirozenou tendenci opakovat činnost, která mu vynesla odměnu, a naopak se vyhýbá činnosti, po které následuje trest. Operantního podmiňování se využívá při některých způsobech výcviku, jako je clicker training, dále se uplatňuje při učení psa zákusu do ochranného rukávu, překonávání žebříku, při rozlišování osob a věcí, je podkladem naučeného chování jako je otevírání dveří - pes skáče na dveře, až se mu je náhodně podaří otevřít, na druhé otevření už bude potřebovat pokusů méně, výsledkem je otevírání dveří na první pokus.
[editovat] Inteligence psů
Podle profesora S. Corena se celková inteligence psa se skládá ze tří složek[30]: instinktivní, adaptivní a pracovní inteligence. Instinktivní inteligence se týká geneticky zakódovaných dovedností, dále upevněných cíleným výběrem a šlechtěním daných plemen na určitý druh výkonu. Adaptivní inteligence je dále tvořena schopností učit a schopností samostatně řešit problémy. Ta je u prošlechtěných plemen psů horší než u vlků nebo u dingů[31]. Psi se častěji obracejí k člověku se žádostí o pomoc, ale samostatně problémy řešit spíš neumějí. Pracovní inteligence je charakterizována schopností osvojit si povel při co nejmenším počtu opakování a stejně tak uposlechnutí povelu na co nejmenší počet opakování povelu.
Mezi plemena, která obecně vynikají adaptivní inteligencí, patří dobrman, německý ovčák, norský losí pes, pudl, puli a šeltie. Teriéři, malamut, sibiřský husky, samojed, basenji, čivava, knírač a šiperka mají výbornou schopnost řešit problémy, ale hůře a pomaleji se učí, naopak zlatý a labradorský retrívr a belgický ovčák se učí dobře a rychle, ovšem samostatná schopnost řešení problémů je u nich omezená.
V žebříčku pracovní inteligence se na prvním místě umísťuje border kolie, dále je pudl, německý ovčák, zlatý retrívr, dobrman, šeltie, labrador, papilon, rotvajler a australský honácký pes. Na posledních příčkách je afghánský chrt, basenji, anglický buldok, čau-čau, barzoj, anglický barvář, pekingský palácový psík, anglický mastif, baset a shi-tzu[32].
[editovat] Nemoci psů
[editovat] Infekční nemoci
- Infekční hepatitida – Smrtelné virové onemocnění všech kategorií psů, které končí úhynem jedince z důvodu selhání všech orgánů, nejvíce postižená jsou játra. Vakcinace spolehlivě brání nákaze.
- Leptospiroza – Bakteriální smrtelné onemocnění způsobující druh Leptospira spp. patřící mezi Spirochety, přenosné na člověka, které se vyznačuje selháním vnitřních orgánů, nejvíce postižené jsou játra a ledviny. Přírodním rezervoárem jsou hlodavci. Spolehlivá obrana je vakcinace.
- Parainfluenza – Virová infekční laryngotracheitida neboli „psincový kašel“ způsobující záchvatovitý silný kašel, kterému lze předcházet vakcinací.
- Parvoviróza – Akutní, vysoce nakažlivé virové onemocnění, které končí jejich smrtí v důsledku dehydratace a bakteriální sepse. Onemocnění postihuje střevo, kostní dřeň, lymfoidní tkáň a svalovinu srdce myokard. Nákaze se bráníme pravidelnou vakcinací. Nemoc je nejvíc nebezpečná pro štěně.
- Psinka – Smrtelné virové onemocnění, které je dobře tlumené vakcinací. Onemocnění se šíří kapénkovou infekcí i transplacentárně. Rozlišuje se zánětlivá a nezánětlivá forma. Postiženi mohou být všichni masožravci.
- Vzteklina – Smrtelné akutní virové onemocnění přenosné na člověka. Majitelé psů mají ze zákona povinnost u nich provést vakcinaci, která se každoročně opakuje.
